Tento príbeh ma zaujal. Odráža situáciu nielen v Ćechách ale aj na Slovensku.
Je to pár dnů, kdy jsem tady uveřejnil článek – „Hurá do fachy“, kde jsem popisoval to, jak po dlouhém hledání konečně nastoupím do práce.
Je to taky pár dnů, kolik jsem tam vydržel, přesně řečeno pár = dva.
Dvě směny. Uvažoval jsem, jak vlastně tohle pokračování nedávno uveřejněného článku nazvu. Napadl mne název – Novodobí otrokáři, který jsem viděl někde na Internetu a který celkem přesně koresponduje s tím, co jsem za ty dvě směny, v samozřejmě nejmenované firmě, prožil.
Pokud Vás to tedy zajímá, pojďme na to.
Směna mi začínala v 7.00 a přesně na tuhle hodinu jsem se dostavil. Vzhledem k tomu, že se objekt nacházel v oblasti, kde nikde kolem není žádný obchod, restaurace či cokoliv jiného, kde by se dalo „dotankovat“, vybavil jsem se svačinou a lahví minerálky. Nečekal jsem žádné zázraky. Pracoviště firmy se nacházelo v prvním patře nového objektu a byla to vlastně hala, kde byla spousta stolů a regálů s pro mne zatím neznámým obsahem. Součástí haly byla jakási místnost, jejíž stěny byly z průhledného igelitu. Vstupovalo se do ní rovněž dveřmi z průhledného, nařezaného plastu.
Hned po příchodu jsem nafasoval antistatické trepky, abych „nesršel“, a byl jsem odveden ke stolu, kde jsem měl působit. Na stole byl kromě neuvěřitelného bordelu a změti drátů monitor a malé PC, které vedoucí směny Ondra (jak mi byl představen) oživil. Ukázal mi tabulku, kde jsem měl zapisovat kusy, které mi projdou rukama, řekl mi, že mi vedle sedící paní ukáže – co a jak a odešel.
Chvíli jsem tedy jen tak seděl a snažil se udělat si na stole místo k tomu, abych si měl alespoň kam dát ruce. Paní, která seděla vedle u stolu, již pracovala jako mraveneček a brala postupně jeden displej po druhém. Jela jako stroj. Protože mi zatím nikdo nevysvětlil, co a jak mám dělat, založil jsem ruce a koukal na tabulku na monitoru přede mnou.
„Klidně můžete začít pracovat“, vyštěkla na mne najednou s notnou dávkou jízlivosti ona postarší madam. Trochu jsem optimisticky namítnul, že by mi snad někdo mohl vysvětlit, co a jak mám dělat, ale píchl jsem zřejmě do vosího hnízda. „No já tady přece nejsem od toho, abych někoho zaučovala, mám svoji práci.“ Opět onen jízlivý tón a průstřel očima. V mysli se mi vykreslila fialová kráva Milka. S klidem jsem tedy nadhodil, že se omlouvám a počkám raději na vedoucího směny Ondru, až bude mít čas mne něco naučit. Tohle zaklínadlo zafungovalo. Jízlivá paní změkla jako máslo na horké pánvi. „Tak koukejte, já vám to tedy vysvětlím.“
Snad za dvacet minut jsem byl proškolen. Byla to souhra několika úkonů.
Vybalit vadný LCD displej ze sáčku. Umýt „špricajícím srágorem“. Umýt lihem. Prohlédnout povrch. Zastrčit kablík, zapnout, opět prohlédnout. Do tabulky zapsat nalezenou odchylku od normálu. Vesměs – poškrábaný, zaprášený, poškrábaný i zaprášený, nefunkční, rozbitý atd. Přidělit daný kód dle vady. Vypnout a dát do správné bedny. Práci jsme tedy i se svým IQ pochopil, mohl jsem začít.
Bral jsem jeden kus za druhým. Jeden, dva, tři, deset, dvacet, padesát, pořád kolem dokola.
Jako Chaplin v jeho slavném filmu Moderní doba, kde pracoval na pásu a utahoval matky.
Postupně jsem si modifikoval pracoviště. Při téhle „mravenčině“ bylo fajn mít věci po ruce, abyste nemuseli pořád něco překládat, přehazovat. Z bedýnek jsem si udělal po levé ruce malou polici, kde jsem mohl displeje pohodlně brát a nemusel se ke každému shýbat jako vedle sedící paní. Bedny, kde
displeje končily po prohlídce, jsem si dal rovněž do dosažitelné vzdálenosti, abych nemusel zase jako paní ke každé vstávat. Na stole to taky začalo fungovat, věci začaly mít své místo.
Po nějaké hodině jsem „jel“ již celkem slušně. Do oběda to celkem uteklo. S paní jsem promluvil asi tři věty. Když jsem se na něco zeptal, odpověděla pouze holou větou. „Hm, tak tohle dlouho nevydržím“, pomyslel jsem si. Já, hyperaktivně-komunikativní Lemur, kterému bylo upřeno hyperaktivně-komunikovat. Byl jsem smutný. Začala mi šednout a matnět srst.
Najednou bylo poledne, nastal čas oběda. Okolní omladina vytáhla z batohů svačiny jako ve škole. Housky, salámy. Vedoucí směny Ondra do sebe soukal nějakou zapocenou šunku s rohlíkem a přikusoval syrovou, neostrouhanou salátovou okurku. Žaludeční šťávy v jeho útrobách jistě jásaly. Ticho jako v hrobě, nikdo se s nikým nebavil. Paní, která pracovala vedle mne, se vytratila. Pojedl jsem svačinu, chvíli koukal z okna, a když jsem viděl, že se ostatní zase pustili do práce, pustil jsem se taky.
Po obědě se paní vedle mne trochu rozvykládala. Hovořila přidušeným hlasem, aby ji nebylo slyšet. Dozvěděl jsem se, že se na pracovišti nesmí hovořit mezi sebou. Nedávno prý majitel viděl dva hochy, jak se baví u regálu. Nebyli potrestáni naštěstí useknutím hlavy, jen si oba museli nadpracovat deset minut navíc. Dále jsem se dozvěděl, že se nedá jít nikam na oběd, že se nemá kde uvařit ani káva, čaj nebo teplý nápoj. Na pracovišti vlastně neexistovalo žádné zázemí pro zaměstnance, stůl pro jídlo, rychlovarná konvice, mikrovlnka, prostě holé a duté nic. Jak paradoxní, v tak velikém prostoru jakým hala byla. Pokud byste si doma zapomněli pití – byla k dispozici jen voda na WC v umyvadle, přidělaném snad půl metru nad zemí. Pokud byste si zapomněli jídlo, zůstali byste hladem. Jasná a rychlá rovnice. Před očima se mi začali dělat malé mžitky. První směna se pomalu chýlila ke konci. Těsně před půl čtvrtou se všichni automaticky sbalili a opět v tichosti, tak jak přišli – odešli. Udělal jsem to samé. Po první směně jsem byl tedy plný rozpaků. Nebyl jsem ještě znechucen, ani zásadně zklamán, jen mne spousta věcí udivila, moc jsem nechápal, co pracovníci firmy majiteli udělali, že se k nim takto chová. Přesto jsem se další směny nebál a trochu se i těšil, co že mi zase přinese.
Někdy jsem trochu „masochistický“.
Druhý den pro mne ve firmě začal totálním úklidem mého stolu. Ještě před „odpískáním“ startu „šichty“, jsem si na stůl ustřihl měkkou antistatickou fólii. Vše jsem přeorganizoval tak, aby to bylo dle včerejších zkušeností po ruce. Z chuchvalce drátů jsem udělal úhledné svazky, nastavil si monitor tak, abych na něj viděl. Můj stůl vypadal ve srovnání s tím, na kterém pracovala jízlivá „kolegyně“, jako Ferrari vedle na kusy rozbitého Trabantu. Byl jsem na sebe pyšný, akce mi zabrala asi deset minut, ale stála za to, výsledek byl dokonalý.
Bylo sedm ráno, manufaktura se dala do pohybu, všichni zase beze slova začali dělat to, co měli.
I já jsem tedy začal, v tomto skoro Chaplinově filmu, utahovat pomyslné matky.
Kolem nás prošel pán. Jeden ze tří včetně mne, kteří jsme měli víc let než zbytek pracujících mravenců, tedy víc než osmnáct – dvacet. Tvářil se útrpně. „Jdeš nějak pomalu“, prohodila na něj paní. „Za ty peníze tady – jdu ještě rychle“, odvětil pán a pomalu, šouravým krokem, minul naše stoly.
Aby nebylo vidět, že se s námi baví, koukal někam do dáli.
Po chvilce práce, začal problém. Mladí „otroci“ z okolních pracovišť mi začali nosit displeje, které jsem údajně včera zařadil do špatných beden. Nejdřív jsem problém bral za vlastní, když však přišel asi pátý, že je něco „špatně“, začal jsem pochybovat, že bych byl takový pitomec a udělal tolik chyb.
U desátého problému jsem pochopil. Moje kolegyně, jízlivá madam, která měla popisy beden na starosti, prostě jen nezvládla to, že jich bylo asi víc než dvě a udělala v organizaci těchto naprostý zmatek. Držel jsem raději hubu, vždy se mladíkům omluvil a věc napravil, přesto ve mne již v tuto dobu začínal hořet doutnák k pěkně veliké „šulce“ dynamitu.
Asi tři hodiny jsem tedy průběžně řešil chaos, který jsem vlastně vůbec nezavinil.
V hale začal být nesnesitelný hic. Minerálku, kterou jsem si přinesl z domu a která začala mít teplotu moče homosexuála, jsem zvedl ze země a šel ji odnést do veliké lednice, která jako jediná stála vedle stolu šéfy směny – Ondry (všichni si tady přece tykáme). Jen co jsem sáhl po madle ledničky, ozvalo se – „NE, tohle není lednička pro lidi. Tohle je lednice na techniku, tam si nikdo nesmí nic dávat, Michal to zakázal.“ Začal jsem tušit, že generální manažer a majitel firmy Michal (všichni si tady přece tykáme) bude lidumil, když svým manufakturním otrokům ani nekoupí do haly, kde je teplota jako na poušti Gobi, ledničku. Když jim ani neumožní, aby se mohli napít chladné vody, když si nemohou nic ohřát ani ochladit. Ještě že si s ním mohu tykat, to mne opravdu uklidňovalo a pomyslný doutnák dynamitu se rozhořel silněji. Vrátil jsem se ke stolu jako spráskaný pes. Minerálka měla teplotu jako by již jednou prošla mým tělem.
Zatím jsem nechtěl bilancovat, neměl jsem na to ani náladu.
Když jsem přišel ke svému stolu, bylo mi oznámeno, že budeme testovat jiné monitory než doposud. Paní mi opět trochu jízlivě oznámila, že si „mám přehodit káblík“ a dělat to co ona. Protože jsem žádný „káblík“ neměl a protože jsem nechtěl již tuto ego-královnu, která – jak jsem se dozvěděl „přece pracovala chvíli v Irsku“, obtěžovat, zavolal jsem šéfa Ondru a chtěl s ním situaci vyřešit. Ten celou věc ale „rozčísnul“ zajímavě a pro mne dost tragicky. Řekl – „kablík je jen jeden, tak si prostě přesedněte, ty Sašo ještě neumíš testovat to, co paní, takže ona bude dělat něco jiného u tvého stolu a ty budeš na jejím pracovišti a s jejím kablíkem dělat to, co je třeba a to co umíš“. Odešel. Když jsem se podíval na svůj „Ferrari“ stůl a na „mumrajobordel“ na stole „paní Jízlivé“, vytryskla mi imaginární slza. „Proč, Irénko, řekni mi PROČ?“ Vykřikl jsem spolu s Bohumilem. Smutně jsem si tedy přesedl do pracovního chaosu vedle ke stolu a chtěl začít pracovat.
Přiznám se bez mučení, nešlo mi to, byl jsem rozhozen jak kostky domina.
Po chvilce se vedle mého stolu zastavil další z trojice starších chlapíků. Hodil na zem bednu, simulujíc že v ní něco hledá, sehnul se a podal mi ruku. „Já jsem Ruda, ahoj, hele, já budu koukat jinam, ať není
vidět, že kecáme. Jak jsi tady dlouho? Jak se ti tady líbí? Já jsem tady od středy, víš, já dělám TAM v tom stanu.“ Bradou ukázal na plastem obehnaný prostor. „Ty vole, my tam máme přes čtyřicet stupňů, tam se nedá vydržet, jsem tam týden a asi to tady zabalím. Chlastám vodu na záchodě jako kůň a vypotím snad barel. Tohle jsem fakt nezažil. Nezajdeme po šichtě na pivo? Víš, já se tady s nikým nebavím, ono to ani nejde, jsou tu samý kluci po škole, že, co si s nimi taky mám povídat. Ani se to nesmí. Asi mi z toho hrábne. No, kdyby si chtěl, tak po šichtě před firmou, jo? Ahoj.“
Vystřílel to na mne tak rychle, že jsem mu nestačil ani odpovědět, sebral bednu a odešel zpět do plastového stanu, potit další hektolitry potu.
Začal jsem nějak tušit, jak se asi měli vězni na Ďábelských ostrovech.
„Šulka“ dynamitu v mém nitru bouchla a já byl rozhodnut, že toto je poslední směna, kterou v této otrokářské firmě zvládnu.
Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, asi bych mu nevěřil.
Abych nebyl viděn ani slyšen, ukryl jsem se jako ve špatné detektivce na WC a odtud zavolal své manželce. Požádal jsem ji, aby mi sepsala výpověď a přivezla mi ji.
Ke konci směny jsem zašel za Michalem, kterému jsem tedy mohl tykat, a tuto výpověď mu podal. Divil se, proč a chtěl po mně vysvětlení. Odmítl jsem cokoliv vysvětlovat, připadalo mi to zbytečné. Nejvyšší manažer a majitel mne ale dál žádal, abych mu určil alespoň směr – „víš, je to pro mne velmi důležitá zpětná vazba“, tvrdil.
Napadlo mne, že bych mu směr mohl určit celkem snadno. Mohl bych se přehnout přes stůl, který nás odděloval a dát mu pořádnou ránu. Praštit ho do té jeho vychrtlé držky. Praštit ho za to, jak se chová k lidem. Za to, jak je degraduje na otroky a hmyz. Za to, jak musí jeho zaměstnanci pít vodu na záchodě. Za to jak nemají ani pitomou ledničku v prostředí, kde je přes čtyřicet stupňů tepla a za to, jak si nesmí říct na pracovišti ani, jak se měli přes víkend.
Za to, že jediným a tragicky směšným bonusem je to, že si všichni musí – tykat.
Přiznám se bez mučení, že jsem se musel hodně držet, aby má pěst nepřistála na jeho uhrovité pleti.
Ustál jsem to a dokonce mu poděkoval.
Vykal jsem mu a byl jsem slušný.
Nestál mi za to a myslím, že nikdo takový mi za to nestojí.
Odešel jsem, a když jsem nasedal do auta, viděl jsem za oknem Rudu.
Toho, co mi tak srdnatě podával ruku.
Koukal na mne a zamával mi.
Bylo mi ho líto tak jako všech, kteří tam zůstali a které budou moci tito novodobí otrokáři dál zneužívat.
Zneužívat do té doby, než jim někdo zatne tipec.
http://www.jaromirhruska.estranky.cz/cl … okari.html
http://pracovneforum.oforum.sk/viewtopic.php?f=10&t=471&sid=a17359e3c874db15fe6577f01cf9a1ca
